Je to smutné, když vám odejde osoba srdci blízká. Když ta osoba je tu stále, ale jaksi už to není ona. Znáte ji už dlouho a poznali jste ji zcela jinou. Veselou, srdečnou ... prostě milou osůbku. Když se vám před očima pomalu přetváří v osobu téměř povrchní, opovrhující lidmi, jež nemají potřebu vlastnit věci materiální a prohlašovat o nich, že jsou socky, to zabolí. Zvláště, když víte, že ta osoba dříve byla stejná, nemateriálně založená. Že měla radost ze sebemenší blbosti. Zájmy, které dříve měla jsou druhotné a raději si zařizuje luxusně byt a pořizuje bar, byť je abstinent a známí, kteří k ní chodí, jakbysmet. Tedy alespoň chodili.
Po kratším či delším zamyšlení si uvědomíte, že ona sama by se toliko nepředělala, ale s největší pravděpodobností jí k tomu pomohla drahá polovička, protože když zašátráte v paměti, uvědomíte si, že změny začaly nastávat od té doby, kdy s touto polovičkou je. Nejhorší je, když taková polovička tahá za provázky tak šikovně, že si ona osoba ani nestačí uvědomit, že jest obmotána pavučinou a zcela v jejích spárech. Jistě, je normální, že nás naši milovaní ovlivňují. Ale v případě podobném této osoby je to nesmírně smutné. Drahá polovička v tomto případě se snaží onu osobu odtrhnout od svých původních přátel a známých, alespoň od těch, jež jí připadají nevhodné či nevyhovující. Bohužel se jí to zatím daří.
Napadá mě ještě jedna myšlenka. A to ta, zda ta osoba v sobě nenesla podobné sklony již dříve, protože je vůbec možné, aby jí mohl jiný člověk takto zformovat? Otázku pokládám na váhy ...

Přemýšlím, proč si lidi radši nesednou k čajíku a rozumně nekomunikují. Proč na sebe raději štěkají a obviňují jeden druhého z chyb svých vlastních. Proč si nejprve nezametou před vlastním prahem a teprve potom nezačnou s házením špíny na jiné. Dokud o tom člověk jenom slyší, může se pousmát. Ale když to zažije v praxi, byť jen jako očitý svědek, je to pohled docela smutný.